O krásách stranické demokracie
Politik je zvolen podle svých názorů, blízkým jeho voličům. Je zvolen, aby byl dobře informován a přemýšlel nad problémy nás všech, zatímco my se věnujeme svým všedním starostem. Je zvolen, aby o nich zasvěceně rozhodl „podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Ale ne, snad jste na to neskočili?
Slib poslance a senátora zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Ústava České republiky, článek 23
V dubnu letošního roku navštívilo šest poslanců a senátorů americký radar na Marshallových ostrovech, tři z nich z ČSSD. Poslanec za ČSSD Miroslav Svoboda řekl, že by rozmístění protiraketových základen v Česku a Polsku zásadně zlepšilo ochranu střední Evropy proti raketám s dlouhým doletem.
„Měli bychom tuto nabídku přijmout“
Miroslav Svoboda, duben 2007„Radar je pro mě přijatelný, ale budu preferovat loajalitu k ČSSD.
Miroslav Svoboda, září 2007
Přiznal jsem straně odlišný názor, ale nestojí mi za to, abych skládal mandát.“
Víte, byly doby, kdy jsem si myslel, že podstatou demokracie je, že o problémech hlasuje relativně velká skupina lidí, a tudíž zvítězí nejvíce zastoupený postoj. V České republice se ovšem u našich politických zástupců místo svobodného myšlení a vlastního názoru preferuje loajalita.
U nás je normální, že poslanec nedbá vlastního názoru na věc, a to dokonce navzdory faktu, že je ve straně tím, který se jel s problémem osobně seznámit. U nás je běžné, že se raději podřídí názoru Strany (jej, to velké písmeno mi nějak uklouzlo ;] ), neb ví, že by nejspíš přišel nejen o členství v ní. U nás může klidně zvítězit názor menšinový, stačí, aby měl většinu ve velkých stranách (tím nechci říct, že by to platilo pro radarovou základnu).
Byly i doby, kdy jsem pokládal ČSSD za slušnou stranu, jen s odlišnými názory. A dnes je Paroubek.
DEbata:
mluvis mi z duse, presne nad tim porad premyslim. Proste se neridej svym vlastnim nazorem, ale tim, co jim Paroubek prikaze si myslet…
Ono se ale nedá říci, že by se zde jednalo o příkaz v tom pravém slova smyslu. Spíše je to určitá forma donucení. Každopádně souhlasím s článkem, něco na tom opravdu bude ;)